Normálnímu člověku je tak nějak jedno, co říkají Marc Bonfils nebo japonský farmář Fukuoka, když si to sám zkusil.

Bezorebné pěstování obilí je možné. Pokud rostliny ošetříme a pohnojíme, mohou dát proti orebnému postupu srovnatelné i vyšší výnosy, proč ne. Problémem je druhý rok a všechny další. Jsou i jiné bezorebně sitelné plodiny, třeba řepka, že. I brambory je možno zasít bezorebně, ale s velmi negativním vlivem na výnos. A dál?

Podobně jako autor článku jsem (trochu jiný) postup vyzkoušel: od začátku jako hobby, tedy odstěhoval jsem se z města na vesnici, pracoval jsem a "po večerech" vyráběl vlastní potraviny. Pokus trval deset let a vykašlal jsem se na to, protože v podmínkách normální vesnice a dnešní společnosti je to nesmysl. V podmínkách komunitních to může fungovat, v zahraničí se to potvrdilo, vždy se ale v zemědělství a přidružené výrobě používá soudobá technika, vždy se musí vyrábět pro obchod a jen malou část úrody lze spotřebovat "doma".

Ideologie permakultury, jako každé náboženství, vyžaduje celého člověka. Podobného výsledku dosahují věřící v jiných vírách modlením a půsty (jakožto celodenním režimem), případě modlením a celodenní žebrotou.
Je jedno, jestli klečíte na dlažbě a modlíte se, klečíte u dveří a vztahujete ruce nebo klečíte v záhoně a plejete. Vymytí mozku je stejné.

Ještě bych podotkl, že při využití koňské síly k práci musíte pro pár koní počítat s více než třemi hektary půdy.
K uživení rodiny chalupnické s kravkou stačívaly odhadem čtyři hektary, k uživení selské rodiny s párem koní minimálně dvanáct hektarů, v polovině dvacátého století dvacet hektarů a traktor místo koní, dnes lze jako naprosté minimum uvažovat čtyřicet hektarů, dva-tři traktory, fakultativně kombajn. Pokud se zemědělec zabývá jen rostlinnou výrobou, širší rodina (šest až deset dospělých pracovníků) dokáže soudobou technikou obdělávat minimálně dva tisíce hektarů.

Dobrá rada je nad zlato. Pokud se mi obraz nelíbí, je hnusný.