Potřeba úložiště je zejména důsledkem rozvinuté jaderné energetiky (naše dvě elektrárny Dukovany a Temelín jsou s to krýt kolem 40% potřeby elektřiny v ČR, což v našich meteorologických podmínkách neumí žádný jiný zdroj kromě uhlovodíků). Nejsme ovšem jediní na světě, ve vyspělých zemích dosluhují elektrárny z prvního období rozvoje jaderné energetiky v šedesátých letech a již jsou na stole plány pro jejich rekonstrukci, respektive náhradu novými jadernými zdroji.
Vláda a Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) rozhodly o detailnějším
průzkumu několika lokalit pro případné vybudování
trvalého úložiště vysoce radioaktivního odpadu.
Tato informace pobouřila obyvatele dotčených lokalit -
obcí Lubenec (Ústecký kraj), Budišov a Rohozná (oboje
Vysočina), Pačejov (Plzeňský kraj), Lodhéřov a
Vlksice (oboje Jihočeský kraj) a dalších. Zazněly
argumenty, že stavba a provoz úložiště poškodí přírodu,
zdraví, cestovní ruch, zemědělství atd. Nelze se těmto
hlasům divit a musíme je chápat, protože mnoho lidí
a priori odmítá vše, co jen zavání slovem
radioaktivita.
Základy jaderné fyziky jsou přitom učivem základní
školy, celá česká kotlina stojí na uranu a s
radioaktivitou žijeme již miliony let - vděčíme jí
totiž za vznik života na Zemi a tedy i za to, že my
sami zde jsme. Při vyslovení názvu
radioaktivní
odpad nebo použití zkratky RAO tedy rozhodně není
namístě panika, stačí jen rozumná míra opatrnosti a
zejména je potřebná zvídavost: čím více toho člověk
ví, tím lépe (nejhorší smrt je z vyděšení :-))
V textu se budu snažit o maximální zjednodušení,
abych problém RAO přiblížil laikům. Proto tento článek
není ani nemůže být komplexní vědecko-technicko-bezpečnostní
zprávou, spíš jen zasvěcením pro dosud neznalé.
Pokud někdo touží po vyčerpávajících a exaktních
informacích, doporučuji navštívit například
www.surao.cz
nebo sekci odpadového hospodářství na
www.cez.cz a
www.ihned.cz.
Proč potřebujeme úložiště jaderného odpadu?
Potřeba úložiště je zejména důsledkem rozvinuté
jaderné energetiky (naše dvě elektrárny Dukovany a
Temelín jsou s to krýt kolem 40% potřeby elektřiny v
ČR, což v našich meteorologických podmínkách neumí
žádný jiný zdroj kromě uhlovodíků). Nejsme ovšem
jediní na světě, ve vyspělých zemích dosluhují
elektrárny z prvního období rozvoje jaderné
energetiky v šedesátých letech a již jsou na stole plány
pro jejich rekonstrukci, respektive náhradu novými
jadernými zdroji.
Rušení starých elektráren je zdrojem především nízko-
a středně aktivních odpadů v podobě reaktorových nádob
a jiných součástí primárního okruhu elektráren.
Tyto materiály se neúčastnily jaderné reakce, byly jí
však ovlivněny a ozářeny. Svou radioaktivitu budou
ztrácet několik desítek až stovek let a na tuto dobu
se ukládají do podpovrchových úložišť RAO, které
fungují již desítky let bez většího zájmu médií.
Kdo například něco ví o anglickém Driggu nebo
francouzském Centre de la Mance, případně českých
úložištích Richard (Litoměřice), Bratrství (Jáchymov)
nebo o již naplněném a uzavřeném úložišti Hostím
(Beroun)? Pro další elektrárenské RAO je vybudováno
úložiště v Dukovanech, jehož objem 55 tisíc kubíků
je schopen pojmout veškeré nízko-, a středně
radioaktivní odpady z obou elektráren včetně odpadů
z likvidace elektráren po skončení jejich životnosti
- nyní je v tomto úložišti asi 2100 m3 RAO. Pokrokové
technologie umí značně snížit objem odpadů ať už
tím, že jejich vzniku zamezí, nebo tím, že podstatně
zredukují objem již vzniklých odpadů. Například
objem kapalných RAO se dnes daří snižovat na 40% a
pevných dokonce na 17-18% původního objemu. Nedávno
uzavřená německá jaderná elektrárna Stade má být
"zrecyklována" z 98%, pouze 2% hmot se mají
klasifikovat jako odpad k uložení.
Vyhořelé jaderné palivo (označované také jako
vysoce radioaktivní odpad - VAO) je zdrojem
radioaktivity samo o sobě. Právě VAO se bude ukládat
v hlubinném úložišti radioaktivního odpadu, o kterém
je nyní řeč. Jeho množství není malé, v poměru s
jinými energetickými, průmyslovými i komunálními
odpady je však směšně nízké: obyvatelé Evropské
unie za rok vyprodukují 2 miliardy tun odpadu všeho
druhu a různých stupňů nebezpečnosti. Radioaktivního
odpadu však vznikne ročně jen 50.000 m3, z toho VAO
jen asi 500 m3 (tedy kvádr 10x10x5m za celou EU ročně!).
Přepočtením na počet obyvatel a průměrnou délku života
se dostaneme k číslu asi 1,2 litru VAO za jednoho člověka
na celý život. To není moc, že? Zvlášť když
popela z uhelných elektráren či obyčejných odpadků
bychom při stejném výpočtu měli doma desítky tun.
Ochrana před radioaktivitou
Nebezpečnost radioaktivního záření závisí jednak
na typu (zdroji) záření (od nejméně nebezpečných
paprsků alfa až po tvrdé neutronové záření),
jednak na intenzitě (síle) zdroje záření. Z toho
vycházejí i různé způsoby ochran před
radioaktivitou - časem, vzdáleností, stíněním a
jejich kombinace. Vysvětlím je zde velmi zjednodušeně,
vědci se snad nebudou zlobit, že trivializuji.
Ochrana časem znamená, že se ke zdroji záření přiblížíme
až poté, co jeho aktivita klesne pod nebezpečnou úroveň
(což lze snadno spočítat, například izotop jódu je
neškodný po osmi dnech). Ochrana vzdáleností vychází
z faktu, že v určité vzdálenosti od zdroje je jeho
aktivita nižší, než úroveň přírodního záření
- a logicky neškodící. Ochrana stíněním se používá
pro krátkou vzdálenost od silného zdroje, a to v závislosti
na typu záření: záření typu alfa odstíní list papíru,
na paprsky gama a neutrony už potřebujeme olověnou fólii
nebo - podívejme! - několik metrů zeminy, skály či
betonu. A všechny tyto tři typy ochrany (jejichž účinky
se v tomto případě nesčítají, ale násobí) jsou
kombinovány právě v projektu podzemního úložiště.
Před rokem 1989 se také uvažovalo o vyvážení RAO do
Sovětského svazu. Z inženýrského hlediska to bylo
docela vhodné řešení - v široširých, liduprázdných,
věčně zmrzlých územích sibiřské tajgy by nebyl
nikdo radioaktivitou ohrožen. Z hlediska určité odpovědnosti
člověka za svou budoucnost to však moc přijatelné
nebylo a ze státně-bezpečnostních důvodů ještě méně,
po pádu SSSR pak i politicky neprůchodné. Uložení
RAO kilometr pod zem je mnohem bezpečnější.
Jak vypadá úložiště?
Zjednodušeně řečeno jde o důlní dílo - štolu či
kavernu v žule, solné formaci atp. zhruba kilometr pod
zemským povrchem. Do této "díry v zemi" se
pak podle vypočteného plánu ukládají kontejnery s
radioaktivním odpadem, které je nutné izolovat od
biosféry. Uvažovaný projekt počítá s vodorovně
vedenými chodbami, do jejichž "podlahy" jsou
vykotlané několikametrové šachty pro kontejnery VAO.
Na zemském povrchu bude jen několik provozních a správních
budov, v podstatě nelišících se od obyčejné malé
továrny. Po jejich likvidaci nepoznají ani citlivé přístroje,
že v kilometrové hloubce jsou zabetonované nějaké
kontejnery.
VAO / VJP několik desítek let chladlo a ztrácelo část
své aktivity už v elektrárně - nejprve v bazénu u
reaktoru a pak v meziskladu VJP. Před uložením se
odpad rozmělní na menší částice, ty se zataví do
skleněných (vitrifikace) či asfaltových (bitumenace)
boxů či pelet, vzniklá hmota se uloží do kontejneru
s vícevrstvým obalem (nerez ocel, niklmolybdenová
ocel, měděná a olověná fólie atd.) a takto zabezpečené
kontejnery se pak ukládají, zatěsňují a zabetonují.
To vše kilometr pod zemským povrchem s jedinou přístupovou
cestou. První hlubinné úložiště VAO na světě -
tzv. WIPP v Novém Mexiku, kde se ukládají především
vojenské odpady - bylo uvedeno do provozu před pěti
lety.
Prof. Ing. Matka Příroda, DrSc.
Každého přirozeně napadne otázka - co kdyby přišlo
zemětřesení nebo teroristé, či "jenom"
praskly kontejnery? A co podzemní voda, nebudou ovlivněny
prameny pitné vody? Myslím, že můžeme být klidní,
a hned sdělím proč.
Nebezpečnost zemětřesení je do značné míry odstraněna
výběrem lokality - právě proto se české úložiště
má nacházet v seismicky klidné oblasti Českomoravské
vrchoviny nebo jižních či západních Čech, kde jsou
žulové masivy dostatečně stabilní. To je také důvod,
proč nelze použít například severomoravské uhelné
doly - tamní podloží je příliš porézní a pohyblivé.
Obdobně jsou na tom i uranové doly na Příbramsku a v
Krušnohoří, které jsou navíc poměrně mělké.
Teroristům by se sotva chtělo pracně dostávat
kilometr do podzemí a tam zdlouhavě a nebezpečně
manipulovat se zabetonovanými kontejnery. Jsou i jednodušší
(a levnější!) "zbraně", například
pragovka se zamaskovaným protiletadlovým dělem poblíž
Synthesie, nebo propanbutanové plynojemy v kralupském
Kaučuku. Kdyby praskla plná nádrž zásobníku, pak
Vltava zamrzne až do Roztok, protože v okruhu několika
kilometrů klesne během několika sekund teplota pod -60°C...
Kontejner je propočítán a stavěn na mnohonásobný
koeficient bezpečnosti, připomeňme některé bezpečnostní
bariéry: nerezová ocel, houževnatá měď,
parakrystalické sklo a asfalt zaručují spolehlivé zatěsnění
všech případných prasklin. Ostatně si ani nedovedu představit,
jakým způsobem by mohly vzniknout. Pro horotvornou činnost
není metr žádná míra a skála raději praskne okolo
kontejneru než přes něj. A o nepropustnosti bentonitu
se přesvědčili již stavitelé Karlova mostu.
... a pak ta žula, je bezpečná? Odpověď nalezli roku
1973 francouzští vědci v jihoafrickém Gabunu v
lokalitě Oklo. Tam se v hloubce několika set metrů pod
zemským povrchem vyskytly pohromadě uran a voda v takovém
množství a poměru, že došlo ke stejné jaderné
reakci jako v dnešních JE. Tento přírodní jaderný
reaktor, fungující bez jakékoliv umělé izolace od přírody,
byl před asi 1,7 mld. let v provozu po několik tisíc
roků, přičemž vyrobená energie odpovídá více než
dvěma a půl roku 100% provozu JE Temelín. Tento nesmírně
cenný přírodní experiment bychom nikdy nemohli
nahradit jakkoliv složitými výpočty (které však tímto
nezavrhuji, například americká Argonne National
Laboratory dochází ve svých modelech k zajímavým výsledkům).
Příroda nám tak poskytla jedinečný studijní materiál,
jako v mnoha oborech lidské činnosti - v tomto případě
pro projekty úložišť RAO. Potvrdila se tím teorie,
že štěpení jader je znovuobjevený přírodní jev,
nikoliv jen lidský výmysl.
Co se týče možnosti ovlivnění zdrojů pitné vody -
neznám studnu, která by zasahovala pod povrch země více
než několik desítek metrů, přírodní prameny také
zpravidla nečerpají vodu z kilometrové hloubky. A v
Oklo se radionuklidy ani stabilní izotopy nerozšířily
dále než několik metrů v průběhu stovek milionů
let, přitom jim v cestě nestály umělé překážky a
izolace. Pokud by už k vysoce nepravděpodobnému
proniknutí "radioaktivní" vody z okolí úložiště
na povrch došlo, stane se tak nejdříve za několik set
let a pak nebude tato voda o nic škodlivější než
radioaktivní prameny v Jáchymově nebo Svatoňovicích
- které jsou léčivé.
Možná už tedy chápete, že úložiště nemůže mít
podstatný vliv na přírodu, atmosféru ani čistotu vod.
Ostatně kdoví, po čem šlapeme právě teď - třeba
je tam někde v zemi úložiště po mimozemšťanech (či
po pradávné civilizaci Atlantidy, můžete si vybrat) a
ani o něm nevíme.
Trocha fatalismu
Fyzikální zákony pro vývoj radioaktivity stanovují,
že po sto letech v podzemí je VAO bezpečnější než
některé přírodní rudy, po 500 letech je dokonce méně
toxický než popel z uhelné elektrárny. Přesto však
- z lidského hlediska - stále nebezpečný, úplně
stejně jako obyčejný uranový důl.
Geologické prostředí je totiž samo o sobě účinnou
bariérou, tvořící bezpečnost úložišť. Zemětřesení,
případně horotvorná či magmatická činnost je v žulových
masivech více než nepravděpodobná z hlediska délky
lidského života i doby trvání lidstva vůbec. Pokud
by k ní došlo, musela by být nesmírně silná (několikanásobek
potenciálu vodíkových bomb), aby došlo k takovému poškození
úložiště, že by zde uložené VAO ohrozily zdraví a
život lidí. Daleko větší nebezpečí hrozí od zemětvorné
činnosti samotné než od teoreticky poškozeného
kontejneru. Hrozba poškození až zničení úložiště
přichází také například od stometrového meteoru.
Otázkou je, zda by po takto výrazných geologických,
geomorfologických, hydrologických a také atmosférických
změnách ještě na Zemi vůbec existoval někdo, kdo by
se o problematiku RAO zajímal. Švábi a ostrorepi asi
ne.
Proč u nás dosud neexistuje úložiště?
Je to z více důvodů a odpor obyvatel rozhodně není tím
hlavním.
Pokud by již dnes bylo úložiště v provozu, museli
bychom kromě běžných provozních nákladů investovat
další desítky milionů ročně do jeho zákonem nařízené
permanentní modernizace - česká legislativa totiž ukládá
používat v jaderném odvětví nejmodernější postupy
(koneckonců, JE Temelín se prodražila až o 25% zejména
kvůli neustálému měnění a vylepšování projektu během
výstavby).
Ono je totiž také možné, že vzhledem k poměrně malým
"národním" objemům VAO nebude mít každý
stát vlastní úložiště, ale bude vystavěno několik
centrálních úložišť pro více evropských států.
Z technického, bezpečnostně-strategického i finančního
hlediska by společné úložiště bylo jistě výhodné.
Na projektech připravovaných úložišť v Evropě
pracují zejména vědci z Francie, Švýcarska, Finska (tam
již o výstavbě rozhodli) a Švédska.
Navíc dodnes není jisté, zda obecně (a celosvětově)
se budou VAO spíše ukládat, nebo likvidovat transmutací,
tedy přeměnou na prvky s krátkou dobou přeměny za
současné produkce energie, ovšem zatím to není ve
stadiu komerčního využití - je však podstatné, že
obojí je technicky možné.
O peníze jde až v první řadě
Co se týče ceny za vybudování našeho případného
úložiště, tak ta závisí na jeho velikosti (tj. množství
odpadu), hloubce a zabezpečení úložiště a hlavně
na tom, kdy se začne stavět. Prognózovat inflaci na
rok dopředu je těžké, na 50 let už nemožné. Mluví
se nejčastěji o částce mezi 20 a 60 miliardami korun
v současných cenách. Takto široké rozpětí je dané
tím, že zatím neznáme přesně potřebnou velikost úložiště
(co když za pár let postavíme další jadernou elektrárnu
náhradou za dosluhující uhelky a ubývající palivo
pro ně?), neustále se zdokonaluje technika i
technologie a analogicky se mění i její ceny, nutno říci,
že obousměrně. Poslední údaj SÚRAO z léta 2003
hovoří o celkových nákladech (od průzkumu přes výstavbu
a provoz až po zabetonování) 46,9 miliardy.
Kdo tuto legraci zaplatí? Zákonem č. 18/1997 Sb. byl
kromě SÚRAO založen i státem kontrolovaný Jaderný
účet, kam musí přispívat všichni původci RAO -
jaderné elektrárny, výzkumáky, nemocnice atd. ČEZ,
jakožto provozovatel elektráren Dukovany a Temelín, ze
zákona platí 50 Kč z každé megawatthodiny vyrobené
v JE (tzn. Dukovany platí 2,1 mil. Kč, Temelín 2,4 mil.
Kč denně) a letos by tak měl přispět přes 1,5
miliardy. Spočítat si stav účtu při zhruba čtyřicetileté
životnosti elektráren není těžké. Další poplatky
jdou od jiných původců odpadu, příjmy plynou z kapitálových
investic a úroků, v minimální míře také z příspěvků
státního rozpočtu. Inflace je ošetřena prováděcí
vyhláškou v kompetenci Státního úřadu pro jadernou
bezpečnost a výše financí na účtu je kontrolována.
Takže stavět se bude, až a) to bude potřeba a b) bude
na účtu potřebná suma. Proto má být u nás úložiště
postaveno až po roce 2050 a plně zprovozněno kolem
roku 2065. Musíme jen doufat, že nebudou vyslyšeny žádosti
některých ekologických aktivistů, kteří po vzoru svých
německých kolegů žádají rozpuštění financí z
Jaderného účtu na projekty tzv. obnovitelné energie -
malých vodních elektráren, větrných elektráren,
biomasných kotelen apod. Pak bychom totiž to úložiště
opravdu museli zaplatit z daní.
Co říci závěrem
Každý člověk má jiné priority a jiný postoj k
okolnímu světu.
Samozřejmě by bylo nejlepší neprodukovat žádný
odpad, a to pokud možno ve všech oborech lidské činnosti
- jenže to zatím neumíme. Bohužel. Můžeme se
rozhodnout, zda svým potomkům odkážeme atmosféru znečištěnou
biliony tun emisí ze spálených uhlovodíků,
vydrancovaná ložiska uhlí, ropy, plynu a rašeliny a nádherný
skleníkový efekt - nebo zda je přijatelnější po sobě
zanechat několik tisíc tun bezpečně uložených a
perfektně zdokumentovaných radioaktivních odpadů (budou
vědět vše o jejich množství a vlastnostech a budou
je možná moci později využít, což o znečištěné
atmosféře říci nelze). Odborníci, vědci, chemici,
fyzici, ekologové... ti mají jasno. Rozhodnutí je na
politicích. Jenže tato problematika přesahuje rámec
volebního období.
Jiří Erben
Zdroj: ČNS