S naprostou pravidelností při jakékoliv diskusi o energetice v souvislosti s „ochranou přírody“ (ty uvozovky snad vysvětlím později), narazíte kromě pojmu OZE, rovněž na pojem „decentralizované zdroje“ (někdy ve spojení „decentralizovaná rozvodná soustava“), od nichž jsou očekávány téměř zázračné účinky – kromě až neskutečného snížení ztrát v rozvodech dále zvýšení spolehlivosti a bezpečnosti celé sítě, snížení cen až ke zvýšení či zkvalitnění demokracie (viz. minulý článek „Demokratické“ versus „nedemokratické“ energetické zdroje).
Blahodárnost tohoto pojmu by mohla směle soutěžit s účinky pohádkové živé vody. Pokud jsem se však snažil posoudit, nakolik jsou tato očekávání reálná, narazil jsem na poměrně zásadní potíž – zcela nejasné a nekonkrétní představy, co tento pojem exaktně znamená. Z tohoto úhlu pohledu mi tedy „decentralizované zdroje“ připomínají spíše sněžného muže. Sice se o něm vedou rozsáhlé disputace, ovšem nikdo kloudně neví, jak vypadá, či zda vůbec existuje. Proto se pokouším o jistou přesnější definici a jako jedinou možnou cestou to zkusím „odzadu“ - podle očekávaných přínosů dovodit vlastnosti, jaké by takový „decentralizovaný zdroj“ měl mít a tudíž které ze stávajících zdrojů do této kategorie mohou patřit.
Jako první a naprosto pravidelně opakovaný přínos je snížení ztrát v rozvodech. Z toho plyne poměrně jasný důsledek – energie, kterou tento zdroj vyrobí, se MUSÍ spotřebovat přímo v místě jeho instalace, či v nejbližším okolí. Z toho ovšem plyne jediné – v onom „místě“ (a je celkem jedno, zda půjde o jednu samotu, menší vesničku, město či jeho přilehlé okolí) musíme být schopni REGULOVAT výrobu podle okamžité spotřeby, což mimochodem znamená, že tam musí být zbudován lokální dispečink, a dále, že ony „lokální zdroje“ musíme být schopni řídit. Tím poměrně spolehlivě odpadávají coby decentralizované zdroje různé „neřiditelné“ větrné elektrárny či fotovoltaika, popřípadě i jejich lokální podíl musí být doplněn zdroji řiditelnými tak, aby byl onen „decentralizovaný“ celek ve výsledku řiditelný. V tomto úvodním pídění po definici se raději nebudu zabývat výslednými „úsporami“ když připočteme vybudování lokálních dispečinků, obecně nižší účinnost „menších“ zdrojů a vůbec účinnost lokálních „horkých“ či „točivých“ záloh.
Dalším přínosem výše zmíněného „sněžného muže“ má být vyšší spolehlivost či odolnost sítě proti sabotážím a výpadkům „velkých centrálních zdrojů“ . Naplnění tohoto atributu předpokládá jednu základní vlastnost – schopnost autonomně fungovat s definovanými parametry (fázové napětí 400V s přesným kmitočtem 50Hz) a dokonce schopnost spolupracovat s obdobnými zdroji „navzájem“. A taktéž „kompenzace“ fázových posunů spotřebičů je vhodná pro provoz takovéto lokální subsítě. Souhrnně se těmto schopnostem říká „poskytovat systémové služby“ a v podstatě všechny mně známé zdroje, které by se intuitivně daly nazvat jako „malé“/obnovitelné/decentralizované tyto služby nejsou schopné poskytovat. Reálné nasazení těchto zdrojů vypadá tak, že se „přifázují“ ke zdrojům „velkým“ a využívají jimi poskytované systémové služby, včetně např. jalové energie na vlastní buzení. Jinými slovy to znamená naprostou ZÁVISLOST na funkci oněch zdrojů velkých a NESCHOPNOST pracovat samostatně, natož dva takovéto srovnatelně velké zdroje v jedné subsíti. Dokonce přímo zákon, který má podporovat tzv. OZE výslovně ukládá povinnost poskytovat tyto systémové služby na bedra provozovateli sítě – což je (z jistého pohledu) logické, neboť zdroje bez schopnosti poskytovat systémové služby jsou výrobně mnohem levnější. Potom je však otázkou, o jakých „decentralizovaných“ zdrojích se dá hovořit, když u nás takové nejsou a ani se nebudují, popřípadě zda od „decentralizovaných zdrojů“ neočekáváme něco, co nám tyto nemohou poskytnout. Navíc nevím, co si myslet o lidech, kteří propagují instalaci stávajících OZE s vlastnostmi jak jsou popsány a současně argumentují přínosy v úvodu článku. Oni vážně tyto prosté souvislosti neznají? Nebo snad záměrně zkreslují skutečnost? Ani jedna z možností se mi nejeví jako příliš povzbudivá.
Snížení ceny je rovněž aspektem podpořeným spíše „intuicí“ autora takové obhajoby, než skutečnou kalkulací. Obvykle bývá doplněn výrokem o „předražených cenách monopolu ČEZu“, z čehož má tak nějak automaticky plynout, že cokoliv jiného musí být jen levnější. Jakkoliv bych i sám uvítal, kdyby onen „zlý monopolista ČEZ“ (který mimochodem určuje tak asi třetinu celkové ceny elektrické energie) svůj produkt zlevnil, když začnete skutečně kalkulovat náklady na výrobu z „malých zdrojů“ - a na výběr jich je velké množství, tak se do prodejních cen (včetně placených služeb přenosu a distribuce) jednoduše nevejdete. V opačném případě by totiž nebyl nejmenší problém si vlastní levnější zdroj pořídit a „sebezlejší monopolista“ Vám v tom nemůže zabránit. (Kdysi mi sice pan Beránek tvrdil, že mu ČEZ brání pořídit si levnější OZE zdroj, ale na otázku v čem konkrétně mu ČEZ vlastně brání – myšleno v nákupu, instalaci či odpojení od „předražené centrální sítě“ – už mi bohužel neodpověděl.) Ze stejné logiky je naprosto nepochopitelné, že obec Jindřichovice Pod Smrkem (vlastník a provozovatel dvou větrných elektráren) raději prodává vlastní vyrobenou energii do centrální sítě a z této sítě nakupuje onu „monopolisty předraženou“ energii, než by využíval energii vlastní. Jinými slovy – opět se mi nepodařilo nalézt „decentralizovaný zdroj“, který by vyhovoval danému očekávání.
Posledním významným (podle mne však nejvíce problematickým) efektem „decentralizovaných zdrojů“ je jakési abstraktní „zlepšení demokracie“, které jsem se již pokoušel rozebrat v minulém článku. A opět, jako v předešlých případech, buď nemohu najít reálně existující zdroj, který by tento efekt naplnil, nebo je i toto očekávání neodůvodněné.
Jak již bývá mým zvykem – závěr ponechávám otevřený, neboť množina poznatků, na základě kterých jej činím, nemusí být úplná. Rovněž deklaruji připravenost své závěry přehodnotit v případě doplnění závažných argumentů. Z výše uvedeného však jednoznačně vyplývá, že buď jsou ony „decentralizované zdroje“, naplňující v úvodu popsané efekty skutečně oním „neznámým zjevením“, nebo jsou ony efekty očekávány zcela nereálně – a nezbývá než se přiklonit k této variantě vysvětlení. V takovém případě je ovšem definice „decentralizovaných zdrojů“ značně jednodušší – jsou to jenom a právě ty zdroje, které jsou samozvanými ideology takto výslovně označeny i když principielně od nich nelze očekávat slibované „zázračné účinky“. A přitom fyzikálně by bylo možné si představit elektroenergetické zdroje, které by splňovaly hned několik v úvodu popsaných požadavků – ovšem ty by pracovaly na výrazně jiných parametrech, než má stávající elektrická síť a neznám nikoho, kdo by něco takového prosazoval.
Decentralizované zdroje 1. část – pokus o definici
