Na Rosinantě proti větrným mlýnům

Dovolte mi, abych vám vyprávěl jednu pohádku, kterou jsem slyšel na svých toulkách po českých luzích a hájích.

Jednou jsem na svých cestách za skývou chleba zabloudil v malebném městečku, choulícím se na břehu malebné říčky pod tajuplnou zříceninou hradu. Nějak jsem špatně odhadl odbočku a po několika metrech po místních komunikacích se přede mnou vinula romantická cesta mezi poli. Vzhledem k tomu, že jsem cestoval na miláčkovi čtyřkolém, nikoli čtyřnohém, musel jsem otočit, ač byl můj cíl na dohled. Při otáčení jsem zahlédl v poslední zahradě vesele se točící větrnou turbínu. Když jsem se dobrého muže ptal na cestu, nedalo mi, abych se nezeptal i na stroj na využití větru. Historka, kterou jsem se dověděl byla tak zajímavá, že se s vámi o ni podělím.

Bylo nebylo, jistý měšťan, znechucený hlomozem páchnoucích povozů pod okny domu ve stověžatém královském městě, lidově zvaný Pražák se rozhodl pořídit si letní lusthauz. V té době soused tohoto dobrého muže řešil dědictví chaloupky pod horami po svém strýci. Pražák byl příbuzným tohoto dobrého muže, a tak slovo dalo slovo a další Pražák se stal chalupářem. Chaloupka to byla hezká, na kopci zvaném Vidrholec s krásným rozhledem do krajiny. Byl krásný podzim, když tam Pražák přivezl svou choť. Ta hned kritickým okem zhodnotila nedostatek civilizace.

„Není tu eletrika, záchod na dvoře a vodu taky od pumpy tahat nebudu.“ Poté Pražák slíbil, že koupí darling a vykope se žumpa, elektřina je asi jeden a půl kilometru přes lesík, že to není žádný problém. Do zimy oběhl rozvodné závody, sehnal pár štemplů, zamluvil dvacet stožárů a běžel na stavební úřad. Úřednice byla milá, ale nekompromisní. „Chybí tam vyjádření CHKO. Nad silnicí už je CHKO.“ A poradila mu kudy kam. „Venkovní elektrické vedení?“ zachmuřil se zelený mužík na CHKO „nechte nám to tady, v zákonné lhůtě se vám vyjádříme.“

Pražák odjel na chalupu slavit Vánoce. Byly nádherné: sníh, v noci hvězdy, přes den i trochu slunka, prostě jak na horách, pod stromkem se v radostné předtuše elektrické budoucnosti objevila nerezová vodárna (kam se hrabou staré darlingy), automatická pračka a další civilizační výdobytky. Pak už přišly pochmurné dny v Praze plné smogu a prosolené břečky. Na Tři krále přišel dopis od CHKO: „Stavba venkovní přípojky se povoluje…“ to bylo radosti… „při stavbě je nutno dodržet ochrannou vzdálenost… Kácení stromů se zamítá.“ Pražák vyrazil na chalupu, aby se poradil s místními, ke kterým měl, i díky předchozímu majiteli dobrý vztah. „Tak to abys píchnul ty sloupy doprostřed cesty,“ smál se soused, majitel několika koní na přibližování dřeva, „dám ti svoji Rosinantu, abys tam mohl jezdit, když se s autem neprotáhneš.“ Nabídl starou poloslepou klisnu, která zestárla ve službě a teď se potulovala po pastvinách a občas svezla děti nebo přivezla žebřiňák sena když byl hospodář ve službě s mladými koňmi, protože nikdo neměl srdce ji odvézt k řezníkovi. Když přijel domu, do ženy jako když píchne a jelo se na CHKO.

„Nedělejte mi z přírody drátěnku“ prskal zelený mužík, „vykopejte si zemní přívod.“ Při představě kopání jeden a půl kilometru rigolu mezi kořeny v kamenité půdě Pražák málem omdlel.
„Tak si postavím větrnou elektrárnu a zhyzdím vám celé údolí!“ pokusil se zastrašit neústupného byrokrata. Při zaslechnutí kouzelného slůvka větrná elektrárna však mužík zrůžověl a po tváři se mu rozlil laskavý úsměv.

Z pod stolu vytáhl láhev značkové lihoviny a prospekt firmy stavící větrné elektrárny. Pak se rozpovídal o tom, že má chalupáře rád, bez nich by nám už ty Sudety spadly na hlavu … Je zajímavé, že postupně zezelenala manželka, která si spočítala, že by za to měla kožich z pravých činčil. Nebudu zabíhat do detailů. Přijel bagr, udělal díru, automix ji zaplácl betonem a jeřáb na to postavil takový větrníček na dvanáct voltů. Elektrárnu pojmenovali Barča, protože první proud do baterie dodala na svatou Barboru. To bylo slávy, když přijeli na Vánoce. Měnič napětí tiše bzučel, utáhl vodárnu, vánoční stromeček i počítač pro synkovy hry. Pouze paní domu zůstaly necky a valcha. Tak to šlo asi do Štěpána. Pak se vyjasnilo, vysvitly hvězdy a … utišil se vítr. Druhý den měnič upozornil, že se vypíná, aby se nepoškodily baterie. Pražák šel radši do hospody, aby manželku nerozčiloval. „Nic se neděje, Rosinanta má takový sáňky na vození dětí, přivezeme baterku a nabijeme.“ Nebylo to tak snadné, baterka byla dost těžká a sníh prachový. Při třetím dobití to šlo lépe, cesta už byla celkem uježděná…

„A jak se dostala sem?“ zeptal jsem se dobrého muže. „Když jsem pomáhal švagrovi kopat ten rigol na elektriku, chtěl Barču vyhodit. Bylo mi jí líto, tak jsme ten stožár upálili aby moc nevyčuhovala a dal jsem jí sem.“ „A vyrábí elektřinu?“
„Teď ne, je slabej vítr, kdybych to zapnul, tak se zastaví, ale když fouká, tak rozsvítí trpaslíka i lucerničky.“
„A to se vám vyplatí?“
„No od té doby co Barču máme, máme krásný třešně, dřív nám to vždycky sežrali špačci.“ A to je konec pohádky. Věřte nevěřte. Jak jsem koupil, tak prodávám.

Zdraví vás Míša mýval